Projevuje-li se u člověka psychóza, ztrácí kontakt s realitou. Cítí, vidí či slyší věci, které nejsou. Tento příznak se nazývá halucinace. Člověk slyší hlasy, které přikazují, komentují nebo opakují jeho myšlenky. Je-li nezvratně přesvědčen o skutečnostech, které neexistují, jedná se o bludy. Ty mohou být paranoidní, což se vyznačuje silnou podezřívavostí vůči okolí nebo grandiózní, kdy se nemocný cítí jako výjimečná osobnost, obdařená zvláštní mocí a schopnostmi.

V myšlení, řeči a chování se může projevovat zmatenost. Jedinec se velmi obtížně koncentruje a v některých případech můžeme pozorovat katatonii, projevující se nezvyklými pohyby, grimasami nebo naopak absolutní neschopností pohybu. Někdy psychóza udeří jako blesk z čistého nebe, většinou však přichází postupně v podobě mírných příznaků a změn osobnosti, které pozoruje především okolí. Jedná se např. o zvýšenou podezřívavost, deprese, úzkosti, problémy se spánkem či zkreslené vnímání skutečnosti.

Čím dříve je nemoc diagnostikována a začne se s léčbou, tím lépe pro nemocného i jeho okolí. Problém je však v tom, že nemocní si svůj stav nejsou schopni většinou uvědomovat. To, co se jim děje, je pro ně realitou. Je to stejné, jako by nás "zdravé" někdo chtěl přesvědčit, když vidíme a cítíme déšť, že svítí slunce.

Psychóza může být projevem mnoha duševních onemocnění. Nejčastěji se uvažuje o schizofrenii, což je vážné onemocnění ovlivňující celou osobnost člověka. Přidají-li se k příznakům schizofrenie poruchy nálady, může jít o schizoafektivní poruchu. Velmi nepříjemnou je i bipolární psychóza, která se projevuje u bipolární poruchy zejména v její manické fázi. Někdy se vyskytne jako reakce na stresující událost krátká psychotická porucha. Zde je velká naděje, že první by mohla být za určitých podmínek i poslední a již se nevrátit. Ostatní jsou bohužel chronická onemocnění, která lze do určité míry udržovat v klidové fázi pomocí antipsychotik a jiných psychofarmak. Nezbytná je aktivní spolupráce s psychiatrem, jinak hrozí opětovné pobyty v psychiatrických léčebnách či na psychiatrických odděleních nemocnic.

Nejsou to bohužel nikterak výjimečná onemocnění, jejich výskyt v populaci se odhaduje na 1 %, ovšem velký počet jedinců zůstává lékařsky nepodchycen, neb k léčbě nelze ze zákona nikoho donutit, není-li nebezpečný sobě či svému okolí.